První přisátí po dvou měsících

Tak jako většina žen i já jsem si přála mít rodinu. Po marných pokusech o otěhotnění jsme se s partnerem vydali k lékařům naši situaci řešit. Byla to pro nás velká rána, když nám oznámili, že naše šance na početí je velmi malá. S přibývajícími léty a blížící se čtyřicítkou jsme už ani nedoufali a přesto se podařilo. Těhotenství probíhalo relativně v pohodě. Kvůli mé výšce a úzké pánvi hrozil porod císařským řezem, kterého jsem se docela bála. Proto jsme si vybrali porodnici, kde byla největší šance na porod přirozený a kde by nám umožnili kontakt kůže na kůži ihned po porodu.

 Na porodní oddělení jsem byla přijata po odtoku plodové vody ve čtyři hodiny ráno, ale synkovi se na svět moc nechtělo. Patřím mezi ty, kterým se už před zdravotnickým zařízením rozklepou kolena, po vstupu do ordinace puls a tlak vyletí prudce nahoru. „Ubytovali“ nás s manželem na porodním sále a my čekali na příchod porodních bolestí, které se bohužel do večera nedostavily  a manžel musel opustit  nemocnici. Tato skutečnost byla pro mne velmi stresující. Porod byl nakonec vyvolán a druhý den odpoledne jsme porodili našeho chlapečka.

Náš začátek kojení v porodnici byl bohužel velmi špatný. V nemocnici jsme strávili 9 dnů. Byly to dny plné stresu a slz. Pravděpodobně to byl důvod pozdního nástupu laktace. Hned po porodu nám nebyl dopřán kontakt kůže na kůži, přestože jsme jej měli uvedený v porodním plánu a přestože jsme se o něm bavili před porodem s personálem. Dokonce ani to první položení na hrudník nebylo kůže na kůži, ale pouze přes krycí roušku. Syn nám byl odnesen a vrácen zabalený a takto v zavinovačce se sestry pokoušely o první přisátí. Neúspěšně. Po příchodu na pokoj nás nemocniční „laktační poradkyně“ seznámila s polohou vleže a kvůli vpáčené bradavce hned přinesla klobouček. Bylo nám doporučeno přisátí/kojení na každé straně 10-15 minut. Syn se nakonec přisál, ale hodně usínal. Měla jsem ho při kojení budit (přejížděním palcem po zádíčkách, případně po chodidlech). Během pobytu v nemocnici hodně ztrácel na váze, museli jsme přikrmovat umělým mlékem stláčením stříkačky s cévkou bez motivace k sání. Při pokusech o kojení jsem začínala tušit, že se syn sice přisává, ale mateřské mléko nepije. Žádala jsem o dozorování kojení, abych si svou domněnku potvrdila. Bohužel to dopadlo pouze tak, že sestra přišla, zkontrolovala přisátí a odešla pryč se slovy „no a takto 10 – 15 minut“. Teprve poté, co synova hmotnost klesla na hraniční hodnotu, doporučila lékařka sestrám pohlídání kojení. Znovu jsem je informovala o tom, že si myslím, že nepije. Stály nad námi dvě a dohadovaly se, jestli ano nebo ne. Místo odpovědi na dotaz jak poznám, že pije, jsem dostala váhu. Se synem přitom manipulovaly způsobem, který se mi vůbec nelíbil. Pohazovaly s ním, tlačily k prsu, budily ho a se slovy „prát se s tebou nebudu“ ho balily zpět do zavinovačky nebo alespoň do pleny.  I přesto, že jsme ke „kojení“ používali  klobouček, začaly se objevovat ragády. Pokusy o kojení začaly být velmi bolestivé. Poslední kapkou v nemocnici pro mě byla skutečnost, kdy nám sestry „chtěly pomoct“. Podlehla jsem jejich návrhu, že si syna večer vezmou, abych si mohla chvíli odpočinout (kvůli laktaci) a přinesou mi jej na kojení. Dodnes toho velmi lituji. Bohužel jsem usnula a vzbudila se až k ránu. Syna mi samozřejmě nepřinesly. Na sesterně jsem se pak zjistila, že místo kojení byl rovnou nakrmen umělým mlékem.  V tom šoku jsem nedokázala vůbec nijak reagovat. Odnesla jsem si jej na pokoj, a když jsem syna rozbalila, našla jsem dudlík. Při příjmu na pokoj jsem dostala k podpisu dohodu o tom, že nebudu používat dudlík. S tímto jsem neměla problém a podepsala. Dudlík jsem používat nechtěla. Proto ve chvíli, kdy jsem našla v zavinovačce šidítko, byla jsem připravená podepsat revers. Sestry syna nakrmily tak, že se váha napravila. A propuštěni jsme byli i bez reversu.

Ještě z nemocnice jsem kontaktovala laktační poradkyni. Společně jsme pak pracovaly na novém startu kojení. Z nemocnice jsme odcházeli nekojící a navíc se syn přestal i přisávat. Poradkyně nám doporučila změnu polohy ke kojení, na podporu laktace pak co nejvíce kontaktu kůže na kůži, odsávání mateřského mléka a užívání bylinek. Po dobu, co se syn nepřisával, jsme dokrmovali pomocí stříkačky s cévkou, ale tentokrát tak, aby sám sál. Z počátku jsem zkoušela syna k přisátí ponoukat. Pozorovala jsem ale, že tento byť velmi mírný „nátlak“ je v našem případě kontraproduktivní. Nechala jsem tedy vše na něm. Několikrát za den jsem přikládala k prsu. Držela se rad a vyčkávala. Každý malinkatý posun vpřed byl obrovskou vzpruhou. Pokroky se dostavovaly velmi pomalu, často jsme stáli na místě a občas udělali i krok zpět. Bylo to období velmi psychicky náročné. Několikrát jsem kojení málem i vzdala. Celé moje okolí mě od kojení odrazovalo. Dostávala jsem rady typu – bolí tě to, teče krev, nekoj;  máš málo mléka, nemá smysl kojit; to už je pozdě, nerozkojíš se;  pokud  používáš lahvičku, k prsu už se nevrátí; od naší pediatričky jsme dostali doporučení koupit lahvičku a dudlík. Koupili jsme a používali jsme, ale i tak jsem pokračovala v pokusech o přisátí.                                                                                                     Jedinou mou oporou byla poradkyně a dlouho i manžel ale i ten mi po čase začal říkat mučitelko. S myšlenkou, že bychom vůbec nekojili, jsem se nedokázala smířit. Obrečela jsem to. Po dvou měsících pokusů jsem se rozhodla pro definitivní ukončení. Vzala jsem syna k poslednímu pokusu o přisátí. Jako by to tušil, otevřel pusinku a přisál se. Bylo to v den jeho ukončeného druhého měsíce. Na ten nepopsatelný pocit radosti, dojetí, štěstí … nikdy nezapomenu.

V den, kdy se přisál poprvé, jsem odsávala cca 6 x 10 ml mléka za den. Zahodili jsme lahvičky, dudlíky a dokrmovali jsme pomocí cévky po prsu. K plnému kojení jsme se již bohužel nedopracovali. Než jsme začali přikrmovat, navečer jsme dokrmovali 90 ml umělého mléka. Okolo 6. měsíce věku začal cévku odmítat. V zoufalství jsem synovi zkusila nabídnout dokrm lahvičkou. Odmítl ji. (Stejně tak odmítá nyní jakékoliv lahvičky s pítkem při učení se samostatnému pití. Učí se pít rovnou z hrnečku.) Prošli jsme si i laktační krizí, kterou vyřešil opět kontakt kůže na kůži, medikamenty na podporu laktace a odsávání. Pro udržení laktace je také důležité být v pohodě, proto jsme začali navštěvovat podpůrnou skupinku kojících maminek, které mají na kojení podobný názor jako my.  S nástupem příkrmů jsme mohli umělé mléko ze synova jídelníčku vyřadit úplně. Dnes je synovi 9 měsíců. Kojíme několikrát za den. Na noční kojení se syn neprobouzí.  Mléko místo toho odsávám.

Jednou z rad na podporu laktace bylo také nošení v šátku. K nošení v šátku jsem se nikdy neodhodlala kvůli strachu ze špatně provedeného úvazu a vypadnutí miminka. Myslím si, že kdybych tento svůj strach překonala, mohli jsme začít kojit dříve.

Chtěla bych popřát hodně  síly, trpělivosti a podporující blízké všem maminkám, kterým se miminka nepřisávají ani po dlouhé době po porodu. Pokud  nenajdete podporu ve svém blízkém okolí a máte pocit, že jste proti všem úplně sama,  existuje možnost návštěvy podpůrné skupinky kojících maminek.  Je to obrovská pomoc mluvit a vyměňovat  si zkušenosti s podobně smýšlejícími maminkami.