Jak jsme mateřským mlékem léčili střevní chřipku - skutečný příběh

10.10.2014 12:13

Terezka (14 měsíců) prodělala minulý týden příšernou střevní chřipku. Pár dní před tím velmi málo jedla, pak už skoro vůbec, a bohužel se ani moc nechtěla kojit a měla málo pomočených plen. Začala jsem si dělat starosti, že na ni něco leze... A skutečně tomu tak bylo…

V onen kritický den, kdy nemoc vypukla, byla velmi plačtivá, zdála se mi unavená, přestože přes den docela hodně spala, usnula dokonce v tříkolce na procházce, přestože jindy a za normální situace ji zajímá veškeré dění kolem. A pak večer už měla vysokou teplotu, byla celá rozpálená, dýchla velmi rychle a sípala. Dali jsme jí čípek proti horečce a čekali, jak se situace v noci vyvrbí. V noci se její stav rychle zhoršoval, teplota stoupala, Terezka vůbec nespala, měla jen pootevřené oči, dívala se do stropu, stále rychleji dýchala a sípala u toho. Ve tváři byla téměř fialová, celé tělo horké, teplota přes 39. Pak z ničeho nic začala zvracet, vyzvracela všechno, co se před okamžikem nakojila. Tak jsem ji kojila dále a znova, uložila ji do postýlky, aby se vyspala, a ona opět všechno vyzvracela. Tak jsem ji znova nakojila a ani jsem ji nestačila uložit ke spánku a vyzvracela mi v náručí opět veškerý obsah žaludku.

Teplota stále stoupala a my jsme ji neměli jak srazit, protože čípek už odmítla (zoufale plakala a i přes svůj stav se bránila, když jsme jí ho chtěli dát) a sirup proti horečce vyzvracela. Byli jsme zoufalí, oba jsme s mým mužem seděli naproti sobě, já s Terezkou v náručí jsem propukla v pláč, nevěděli jsme, co máme dělat. Stále jsem Terezku držela u prsu. Ona byla tak horká, že mi bylo až nepříjemné se jí dotýkat. A tak jsme pár hodin jen tak seděli s mým mužem naproti sobě, já Terezku stále u prsu, ona pocucávala, a vlastně jsme „nic nedělali“. Ale to bylo jen naše zdání, že pro její stav nic neděláme. Ve skutečnosti dostávala zřejmě to nejlepší, co v dané situaci mohla dostat. Zpočátku neskutečně rychle dýchala a sípala, až najednou se po těch pár hodinách její dech začal utišovat a zpomalovat. A my jsme si uvědomili, že už není tak horká, čelo měla skoro normální. Teplota jí očividně poklesla sama od sebe (bez čípku i bez sirupu) a Terezce se citelně ulevilo. Konečně usnula tvrdým a blahodárně léčivým spánkem.

Nevím, jestli to bylo tím několikahodinovým pobytem u prsu, že jí teplota postupně klesla, ale byli jsme šťastní, že se její stav zlepšuje a že nemusíme jet na pohotovost, jak jsme o tom celou dobu uvažovali (jen jsme se k tomu neodhodlali, neboť ve vedlejší ložnici spal dvou a půl letý Terezčin bratříček). Terezka tedy spala a já jsem ji stále až do rána držela u prsu a nechala ji pocucávat. Ráno se Terezka zvedla od prsu, usmála se na mě a začala si "vykládat". Jakoby ji to intenzivní noční kojení vyléčilo a hlavně srazilo tu šílenou horečku.

Nicméně Terezka ještě vyléčená nebyla, přes den jí začala opět stoupat teplota až na 39 a dostavil se průjem naprosto nebývalé podoby. Volala jsem několikrát naší dětské doktorce a konzultovala s ní situaci po telefonu. Prosila jsem ji, aby nám předepsala nebo doporučila nějaký lék na zastavení toho šíleného průjmu, který byl z poloviny krvavý. Bála jsem se, aby nebyla Terezka dehydrovaná po tom všem zvracení a nakonec i průjmu. Doktorka mi sdělila, jaké léky by přicházely do úvahy, ale zatím váhala nám něco z toho dát. Já jsem jí vysvětlovala, že Terezka už vůbec nic nejí, za celý den snědla asi lžíci suché rýže a vypila asi dvě lžičky čaje, jen se kojí (a v očích hubne). Domáhala jsem se celá nervózní a vyděšená, aby nám doktorka už konečně něco na ten průjem dala, ale její reakce byla kategorická a jednoznačná, řekla: "NE, BUDEME TO LÉČIT JENOM MATEŘSKÝM MLÉKEM". Touhle památnou větou, kterou pronesla, mě naše dětská lékařka překvapila, ale zároveň mi tím hodně pomohla. Protože jak toto řekla, tak jsem se najednou zcela uklidnila a věděla jsem, že všechno je v pořádku a že i ten nejzákeřnější průjem překonáme bez jediného chemického léku (který bych do Terezky stejně asi nijak nedostala, když nebyla schopná nic jíst ani pít).

Celou další noc strávila Terezka zase u prsu a další den se postupně začal zmírňovat průjem, až nakonec třetí den úplně ustal. Nakonec jak průjem tak později i ty vysoké teploty jsme překonali bez léků, jen jsme každý den celý den a celou noc kojili. Terezka beztak pořád chtěla plakat, jak jí nebylo dobře, tak aspoň u prsu neplakala.

Terezka se pak brzy normálně rozjedla a začala opět přibírat na váze a již první den bez průjmu byla plná elánu. Vůbec si nedovedu představit, jak bych takovou nemoc (byť netrvala dlouho) řešila, kdybych Terezku nekojila. Díky Bohu že máme tak rozumnou doktorku, která do nás necpe léky za každou cenu (přestože já jsem už o ně prosila, aby se Terezce ulevilo) a upřednostňuje kojení jako způsob léčby. Tato zkušenost byl další kamínek do celé pyramidy mého přesvědčení o tom, že kojení je opravdu nepřekonatelné v jakémkoli ohledu a v jakékoli situaci.

Edita P., říjen 2014